Malý zázrak – příběh ke stažení Word
Malý zázrak
Jednoho dne jsem jela na kole kolem zaparkovaného auta. Najednou jsem si všimla, že se pod autem něco hýbe. Zastavila jsem a opatrně jsem se tam sehnula. Koukaly na mě smutné oči.
„Pojď sem,“ řekla jsem jemně.
Pomalu ke mně capal starý bílý pudl vrtící ocáskem ze strany na stranu. Když jsem ho zvedla, zavrtal se do mojí náruče a zvědavě mě očichával. Rozhodla jsem se,
že si ho odnesu domů.
„Ahoj Karin,“pozdravila mě maminka. Potom uviděla psa. „Ne. Psa ne. Nevím kde jsi ho vzala, ale odnes ho zpátky.“
„Ale mami,“ prosila jsem, „jenom se na něj podívej.“
Maminka přemýšlela a potom pejska pohladila. „Chudáček, musí mít žízeň. Pojď.“
V kuchyni dala na zem misku s vodou. Položila jsem pejska na zem, aby se mohl napít.
„Musíš ho položit vedle misky,“ řekla. Nechápavě jsem se na maminku podívala.
„Podívej se na jeho oči, má šedý zákal a je skoro slepý.“ Teprve teď jsem si všimla, jak má zamlžené oči. Zvedla jsem ho a položila ho k misce.
„Nemůžeme si ho nechat,“ připomněla mi maminka.
„Já vím, ale nejsem si jistá, jestli někomu patří. Najdu mu nové majitele.“
„Doufám, dám ti na to týden. Jinak by musel jít do útulku. Nemáme teď moc peněz,
nemůžeme si ho nechat.“
„Dobře, najdu mu nového páníčka.“ Pustila jsem pudlíka na zahradu a odjela jsem
na kole.
Napadlo mě, že slepý pes neodběhne příliš daleko od svého domu. Mluvila jsem
se sousedy, ale nikomu starý, bílý pudl nechyběl.
Přijela jsem domů a vyrobila jsem leták s nápisem: “Našel se bílý pes, pudl, přátelský.“
Připsala jsem ještě moje telefonní číslo.
Příští den ráno jsem nalepila letáky po okolí a doufala jsem, že někdo brzy zavolá. „No, jestli nikdo nezavolá, tak mu najdu nového pána!“
„No, ale to může být složité,“odpověděla maminka.
„No, já to dokážu, uvidíš, ještě neskončil týden, který jsi mi dala!“ vyhrkla jsem.
Zavolala jsem do novin a řekla jsem, že bych chtěla podat inzerát na zatoulaného pejska.
Paní mi řekla, že mohu napsat tři řádky za padesát korun na tři dny. Měla jsem jenom šedesát korun, které my zbyly z peněz, které jsem dostala od babiček k narozeninám. A protože jsem věděla, že musím nového majitele najít opravdu brzy, souhlasila jsem. Inzerát zněl „Prosím pomoc! Nalezený bílý pudl potřebuje nový domov.“ Zakončila jsem to svým telefonním číslem.
Chtěla jsem, aby pejsek vypadal co nejlépe, tak jsem ho vykoupala a vysušila. Vypadal
lépe, ale s jeho nemocnýma očima vypadal pořád hodně staře. Následující tři dny jsem jezdila po naší čtvrti a ptala se lidí, jestli nechtějí pejska. Ale nikdo nechtěl.
Nikdo neodpověděl ani na můj inzerát. Věděla jsem, že příští den ho budu muset jít dát do útulku. Večer jsem brečela a nemohla jsem usnout.
Příští den ráno jsem si klekla a modlila jsem se. „Bože, já vím, že máš na starosti daleko důležitější věci jako války nebo kriminalitu, ale taky vím, že tě zajímá každý, kdo potřebuje pomoc. Prosím, mohl bys udělat jeden malý zázrak? Pomoz mi najít pro tohoto pejska nový domov, ale rychle. V útulku ho určitě uspí. Děkuju. Amen.“
Když jsem přišla do kuchyně, maminka dělala na snídani palačinky. „Po snídani odvedeme psa do útulku,“ řekla, aniž by se na mě podívala. V tichosti jsme jedli palačinky a v okamžiku, kdy jsme si mysleli, že se ten druhý nedívá, jsme krmili starého psa. Když bylo všechno snědeno, tak maminka začala mluvit.
„Já vím,“ přerušila jsem ji “Nech mě ho ještě jednou učesat, aby vypadal co nejlépe.“
Když jsem kartáčovala pejska, zazvonil telefon. Běžela jsem ho zvednout.
„Prosím vás, máte ještě toho starého psa?“
„Ano!“ odpověděla jsem
„No, rád bych ho viděl.“ Dala jsem mu adresu a běžela jsem to říci mamince. Varovala mě, abych si nedělala naděje.
Brzy někdo zazvonil. Otevřela jsem a dívala se na dva nejstarší lidi na světě, které jsem kdy viděla.
„Jsme tady, abychom se podívali na pudla,“řekl muž.
Pozvala jsem je dál. Muž pomohl ženě, aby si sedla na židli. Běžela jsem pro pejska a položila ho před ně na podlahu.
Muž se usmál a pak smutně řekl,“Vypadá úplně stejně jako náš stará fenka Sněhurka. Umřela před pár měsíci. Stará paní nic neřekla, jenom na psa koukala.
„Myslíte, že by si ho moje manželka mohla podržet?“ zeptal se starý muž.
Zvedla jsem pejska a opatrně jsem ho položila ženě na klín. Pejsek se zavrtěl a pak si jí lehl do klína. Žena ho začala hladit. Po tváři se jí kutálely slzy.
Starý muž se na mě a na maminku podíval a řekl: “Těžce nesla smrt naší Sněhurky.
Mluvili jsme o tom, že bychom si koupili nové štěňátko, ale co bychom dělali, kdyby nás přežilo? Myslím si, že tento pejsek je akorát pro nás.“ Podíval se něžně na svoji ženu a zopakoval: “Ano, tento pejsek je akorát pro nás.“
Muž pomohl své manželce do auta a pak jsem položila psa zase do jejího klína. Podívala se na mě a řekla,“Děkuji, u nás bude mít dobrý domov.“
Ani jsem jí neodpověděla, protože bych se rozplakala. Dívali jsme se s maminkou, jak odjížděli. Když jsem se podívala na maminku, měla na tváři slzy. „Udělala jsi hodně dobrou věc,“ řekla a objala mě.
Šly jsme domů, a já jsem v duchu děkovala Bohu. Našel si čas udělat malý zázrak.
